Reportáž: Zápas Inter Milán vs AC Milán

Naše velká cesta začíná v sobotu okolo deváté hodiny večerní v Brně u Janáčkova divadla. Ke mně a Markovi se přidává poslední člen týmu Sport Sen – Petra. Společně plníme lednice pořádnou zásobou piva a vody. K autobusu se postupně dostavují klienti a když jsme o půl desáté všichni, tak vyrážíme do Prahy nabrat zbytek cestujících. Poté nás čeká noční cesta přes Německo a Rakousko a za svítání přijíždíme do Švýcarska. Přejezd průsmyku San Bernardino je opravdový zážitek. Serpentinami sjíždíme do údolí a máme při tom nádherný výhled na okolní hory. Na snídani se zastavujeme v Luganě, švýcarském městě na břehu jezera.

Po snídani pokračujeme do Milána. Ten nás přivítá sluncem, nadýchanými beránky na obloze a příjemnou teplotou. Vystupujeme z autobusu a klienti dostávají instrukce ohledně pobytu ve městě. Ihned potom se rozprchávají do uliček na nákupy a jídlo. My jdeme také na oběd do jedné z restaurací poblíž milánské katedrály. Dáváme si, jak jinak v Itálii, pizzu nebo těstoviny. Odpoledne se procházíme městem a k večeru máme sraz s klienty v centru města u milánského hradu. Poté jedeme společně metrem ke stadionu. Stadion San Siro je obrovský kolos pro 80 000 diváků. Nikdy jsem na tak velkém fotbalovém stadionu nebyla.

Jakmile mi Marek předává moji vstupenku, uháním koupit šálu AC Milán a vzhůru na obhlídku San Sira! Kontrola vstupenek na branách probíhá velmi svižně a rychle, nikde nemusím čekat. Trošku bloudím, než najdu ten správný vchod ke svému sektoru, ale nakonec je to záležitost dvou nebo tří minut. Za bezpečnostní kontrolou začínám stoupat po schodech ke svému místu. Když mám před sebou posledních pár schodů, vidím už i samotný vnitřek stadionu. Musím říct, že výhled je to úctyhodný, z velkoleposti San Sira se mi podlamují kolena. Aby také ne, jedná se totiž o osmý největší stadion v Evropě.

Jak se stadion začíná plnit, ke slovu přichází nejvěrnější fanoušci obou týmů. Těsně před začátkem utkání předvádějí tradiční chorea. Ze svého místa pod kotlem Interu Milán jsem viděla pouze choreo AC Milán, které se mi velmi líbilo. Nicméně do chorea Interu Milán se zapojuji aktivně. Zrovna na naši řadu vyšlo držení okraje jedné z velkých plachet. Jelikož jsou fanoušci Interu Milán domácí, tak mají značnou převahu i v neutrálních sektorech. Když zpívají klubovou hymnu a křičí "INTER, INTER," běhá mi mráz po zádech. Správnou fotbalovou atmosféru dokresluje dým z několika dýmovnic a nespočetné množství vlajek, kterými fanoušci mávají na pozdrav svým favoritům.

Po fanouškovských představeních se dostávají ke slovu fotbalisté. Nejprve probíhají nezbytné formality a hned potom se vykopává. Od začátku má převahu domácí Inter Milán. AC Milán hraje tak trochu druhé housle. Kdykoliv se fotbalisté AC Milán dostanou k míči, tak se ze stadionu ozývá hlasité bučení a nesouhlas. Atmosféra je dost napjatá, ze všech stran citím velkou rivalitu. Na druhou stranu nemůžu říct, že bych cítila nenávist nebo agresi. Chování Italů na fotbalu je velmi temperamentní a během zápasu padají stovky sprostých slov (především ve chvílích, kdy nejsou uznány žádné góly z celého zápasu.) Celkově je atmosféra parádní, člověka to strhne a vtáhne do děje.

Po skončení zápasu se scházíme všichni u autobusu a sdělujeme si první dojmy ze zápasu. V tu chvíli všichni nechápeme, proč nebyla uznána poslední střela Interu. Po nástupu do autobusu se rozjíždíme ihned domů. Cesta je klidná a během dne se vracíme přes Prahu do Brna. Zájezd na fotbalové utkání Inter Milán vs AC Milán je u konce.

Zápas nakonec dopadl nerozhodně 0:0, i když jsme viděli několik gólů, které ale nakonec nebyly uznány. Inter Milán měl během zápasu mírnou převahu, ale nedokázal využít žádné šance ke skórování. AC Milán se snažil statečně bránit, nicméně od prohry jej zachránila jen herní nedůslednost Interu.

Za tým SPORT SEN napsala Zuzana Šumlanská