Inter Milán

Inter Milán je jediným italským týmem, který odehrál všechny ročníky domácí ligy. A ne bez úspěchu. Když k tomu přidáme vítězství v domácích i evropských pohárech, máme tu obraz jednoho z nejúspěšnějších týmů Itálie i celé Evropy.

Vznik Interu Milán

Klub vznikl 9. března 1908 jako FC Internazionale. U jeho zrodu byl spor v rámci milánského Klubu kriketu a fotbalu. Z této organizace nakonec vznikl nynější AC Milán. Odštěpenci si zvolili jméno Internazionale jako symbol otevřenosti, dle jejich idejí měli za klub hrát hráči domácí i zahraniční.

První titul získal Inter Milán už v roce 1910, na další si musel počkat dalších deset let, až do roku 1920. Na počátku dvacátých let Inter Milán musel svoji příslušnost v nejvyšší italské soutěži dvakrát obhajovat v play-off, ale ani jednou neselhal.

S příchodem fašismu v Itálii byl klub nucen opustit své tradiční černomodré barvy i název a spojit se s jiným milánským klubem Unione Sportiva. Pod názvem Società Sportiva Ambrosiana a jeho různými variantami pak fungoval až do konce druhé světové války, poté se vrátil ke svému originálnímu pojmenování. V tu dobu už byl držitelem pěti ligových titulů a navíc v ročníku 1938/39 získal svůj první Coppa Italia. Další dva tituly získali milánští v letech 1953 a 1954.

Grande Inter

V roce 1960 přišel do Interu z Barcelony trenér Helenio Herrera, se sebou si přivedl čerstvého držitele zlatého míče, španělského záložníka Luise Suareze. Herrera vytvořil nové rozestavení oblíbené poté u mnoha týmů až do devadesátých let – k obranné čtveřici, používané v populárním catenaccio, která bránila osobně hráče soupeře, přidal pátého obránce, libera. Jeho úkolem bylo eliminovat všechny míče, které projdou čtyřčlennou obrannou řadou a rychle je předávat ke smrtícím protiútokům. Do protiútoků se zapojovali jak krajní obránci, tak tvůrce hry hrající v záloze a rozdávající míče do křídel či na útočníky. A tato role byla jako stvořená pro Suareze.

Inter v prvním roce pod Herrerou vybojoval třetí místo, v roce následujícím již stříbro a ve třetím roce z toho byl již titul. Následovala dvě slepená vítězství v Evropském poháru v letech 1964 a 1965, která Herrerovi vynesla přezdívku „Il Mago“, Kouzelník. V obou ročnících navíc Inter porazil v Interkontinentálním poháru argentinský Independiente.

Po zlaté éře

Po tučných letech často přichází léta hubená. V sedmdesátých letech Inter ještě získal jeden titul a jeden domácí pohár, evropský úspěch se mu ale vyhýbal. Po prohraném finále Evropského poháru v roce 1967 s Celticem čekal dalších pět na příležitost, ale ve finále v roce 1972 nestačil na Ajax.

Přelom sedmdesátých a osmdesátých let přinesl titul v roce 1980 a vítězství v poháru v roce 1982, na další titul čekali milánští až do roku 1989.

Devadesátá léta byla pro fanoušky Nerazzurri zklamáním, do historie klubu se zapsaly jako jediné desetiletí, kdy klub nezískal titul. Na domácí i evropské půdě excelovali jejich rivalové – AC Milán a Juventus Turín. V ročníku 1993/94 skončil Inter jediný bod od sestupu. I přesto si připsal cenná vítězství v Poháru UEFA v letech 1991, 1994 a 1998.

Nové tisíciletí

První desetiletí nového tisíciletí patří k nejúspěšnějším obdobím v historii klubu a dalo vzpomenout na období šedesátých let. Pod úspěchem jsou podepsáni dva trenérští velikáni – nejprve Robert Mancini, který v letech 2004-2008 přidal ke klubovým trofejím tři tituly, dva domácí poháry a dva superpoháry, a poté Jose Mourinho, pod kterým v období od roku 2008 do roku 2010 klub získal dva tituly italské Serie A, jeden pohár, jeden superpohár a navíc vítězství v Lize mistrů. Toto vítězství přišlo zároveň se ziskem titulu a domácí poháru, Inter se tak jako jeden ze šesti týmů v Evropě a jako první italský tým může chlubit cenným treblem.

Pohár Coppa Italia v roce 2011 je zatím posledním přírůstkem do vitríny trofejí Interu.

Stadion Guiseppe Meazza

Inter Milán sdílí společný stadion s městským rivalem AC Milán, obvykle je znám jak San Siro, ačkoliv oficiální název zní Stadion Guiseppe Meazza. Giuseppe Meazza hrál za oba milánské týmy, větší část kariéry ale strávil v Interu, se kterým získal tři tituly. Zároveň byl respektovaným střelcem italské reprezentace, zúčastnil se Mistrovství světa v letech 1934 a 1938, na obou získala Itálie titul mistra světa.

Stadion vznikl v roce 1926 původně s 35,000 míst pro fanoušky, po několika renovacích a rekonstrukcích má nyní kapacitu 80,018 míst. Od roku 1935 je majetkem města, v roce 1947 přistoupil Inter na sdílené užívání stadionu s AC.

I přesto patří Derby della Madonnina, pojmenované podle sochy Panny Marie shlížející na město ze známé milánské katedrály Duomo di Milano, tedy zápas mezi Interem a AC, mezi nejjiskřivější rivality evropského fotbalu.

Úspěchy Interu Milán

• 18 ligových titulů
• 7 domácích pohárů
• 5 domácích superpohárů
• 3 vítězství v Evropském poháru/Lize mistrů
• 3 vítězství v Poháru UEFA
• 2 vítězství v Interkontinentálním poháru
• 1 vítězství v Interkontinentálním superpoháru
• 1 vítězství na Mistrovství světa klubů
• nejlepším střelcem Interu Milán je historicky Guiseppe Meazza (284 branek)
• nejvíce zápasů za klub odehrál argentinský reprezentant Javier Zanetti (858)
• nejdražším nákupem v historii klub byl Christian Vieiri z Lazia (40 milionů euro)
• nejhodnotnějším prodejem byl odchod Zlatana Ibrahimovice do Barcelony (66 milionů euro)